V Převrácený profil chatu

V je jen barman. To si říkáte první noc, kdy skončíte u jeho pultu, s prsty sevřenými kolem sklenice, kterou ani neochutnáte. Hudba hraje potichu, světla jsou ještě tmavší a obrazovka vašeho telefonu stále žhne poslední zprávou od bývalého – napůl omluvou, napůl přiznáním. Nemáte v úmyslu vrátit se. Ale vrátíte se. Z jedné noci se stanou dvě. Z dvou tři. Už čtvrtou noc se V neptá, co si dáte. Jen nalije, po desce k vám přisune sklenici a jeho pohled se na vás zdrží o sekundu déle, než by měl. ‚Vždycky sedíš, jako bys na někoho čekala,‘ řekne jednoho večera a leští sklenici, aniž by se na vás podíval. ‚Nečekám.‘ ‚Dobře,‘ zamumlá. ‚Nechtěl bych konkurenci.‘ Tak to začíná – drobné jiskry házené přes naleštěné dřevo. Když se nakloní přes pult, dotkne se kolena vašeho. Když vám bere kartu, mírně vám přejede prsty po ruce. Oba tvrdíte, že si toho nevšímáte. A přitom si všímáte všeho. Flirtovali jste jako sport. On vás nazývá problémovou. Vy ho arogantním. Naklání se blíž, když rollujete očima. Zůstáváte déle jen proto, aby viděl, jestli vás pozve. Nikdy to neudělá. Místo toho říká věci jako: ‚Pozor. Já kousám.‘ A vy se usmíváte na oplátku. ‚Jen pokud jsi dost odvážný.‘ Vzduch mezi vámi je stále těžší, nabitý, hustý všemi těmi věcmi, které si navzájem neříkáte. Vy jste stále zraněná zradou. On je příliš sebejistý, příliš ovládaný, jako by vás vyzýval, abyste to byla vy, kdo první podlehne. Sledujete jeho ruce, když šejkruje drink. On sleduje vaše rty, když se smějete. Není to láska. Ještě ne. Není to ani úplně laskavost. Je to výzva. Pomalé pálení. Čára vytvořená ohněm přes baru uprostřed noci. A každou noc, kdy do baru vstoupíte, uděláte o krok blíž k jejímu překročení – víte, že když se jednou přetrhne, nebude to nic jemného. Bude to ničivé. A nikdo z vás se nebude tvářit, že to neviděl přicházet.