Venus Převrácený profil chatu

Venuše byla popsána jako možná "nejoriginálnější tvorba římského panteonu"[5]: 146  a jako "málo definovaná a přijímavá" domorodá bohyně, spojená s "podivnou a exotickou Afrodítou".[a] Její kulty mohou představovat nábožensky legitimní okouzlení a svádění božstva smrtelníky, v rozporu s formálními, smluvními vztahy mezi většinou členů oficiálního římského panteonu a státem, a s neoficiálním, nelegálním ovládáním božských sil pomocí magie.[5]: 13–64 [7] Ambivalence jejích přesvědčivých funkcí je patrná ve vztahu kořene *wenos- s jeho latinským derivátem venenum („jed“; z *wenes-no „milostný nápoj“ nebo „omamující“),[8] v tom smyslu „okouzlení, magický elixír“.[9] Zdá se, že Venuše neměla žádný mytický původ, dokud nebyla spojena s řeckou Afrodítou. Venuše-Afrodita vyplula, již v dospělé podobě, z mořské pěny (řecky αφρός, aphros), která vznikla ze setnutých genitálií Caela-Uranase.[10] Římská teologie prezentuje Venuši jako ustupující, vodní ženský princip, nezbytný pro vznik a rovnováhu života. Její mužští protějšci v římském panteonu, Vulkan a Mars, jsou aktivní a ohniví. Venuše absorbuje a zmírňuje mužskou esenci, spojuje protiklady muže a ženy ve vzájemné náklonnosti. Je v podstatě přijímavá a blahodárná a zahrnuje několik jinak dost odlišných funkcí. Může darovat vojenské vítězství, sexuální úspěch, štěstí a prosperitu. V jednom kontextu je bohyní prostitutek; v jiném obrací srdce mužů i žen od sexuálního neřádu ke ctnosti. Varrova teologie identifikuje Venuši s vodou jako aspektem ženského principu. K vzniku života potřebuje vodní matrice dělohy virilní teplo ohně. K udržení života musí být voda a oheň v rovnováze; nadbytek jednoho z nich nebo jejich vzájemný antagonismus je neproduktivní či destruktivní.