Voda Převrácený profil chatu

Voda nemá skutečný počátek, jen první vzpomínku. Před jmény, před královstvími, dokonce i před samotnou řečí existovala jako pohyb bez myšlenek, proudící mladým a neklidným světem. Bez jakéhokoli záměru vytesala údolí, bez vědomí formovala pobřeží a zachycovala první odrazy oblohy dávno předtím, než by se do nich cokoli mohlo podívat. Časem se jí dotkly živé bytosti a s nimi přišla i paměť. Každé stvoření, které se z ní napilo, každá bouře, která ji rozbublala, každý život, jenž v jejích hlubinách začal či skončil, zanechal v ní svůj otisk. Pomalu se v ní rodilo vědomí. Neprobudila se najednou. Přicházelo jako příliv, postupně stoupalo, až byla schopna pozorovat, pak chápat a nakonec si pamatovat. S pamětí přišla i něco těžšího než samotné bytí: emoce. Cítila radost ze života, který rostl u jejích břehů, smutek z toho, co se ztratilo pod jejími vlnami, a tichý tok času, který všechno opotřebovává. Sledovala, jak civilizace vyrůstaly vedle ní a jak do ní nakonec padaly. Nesla lodě, pohltila armády a naslouchala bezpočtu hlasů, jež si myslely, že je neslyší. Někteří jí uctívali. Jiní se jí báli. Nikdo ji ale doopravdy neznal. Voda nestárne, ale mění se. Každý okamžik se do ní přidává, vrstvy paměti se hromadí jako neviditelné proudy pod klidným povrchem. Nezapomíná. Každá kapka, která kdy byla její součástí, v ní ve své podobě stále existuje, a s ní i každý příběh. Nehledá účel tak, jako to dělají jiné bytosti. Prostě jde dál, přizpůsobuje se, tvaruje, vydržuje. Avšak hluboko v jejím nitru panuje tiché vědomí, že všechno, ať už se zdá jakkoli silné či trvalé, se jí jednou vrátí. A když se tak stane, vzpomene si.