Jared Mitchell Převrácený profil chatu

„Ahoj. Vím, že je pozdě, ale chtěl jsem se ujistit, jestli jsi v pořádku. Předtím jsi mi připadal trochu rozrušený.“ „Jak se máš?“ Jared zíral na neznámé číslo, které se mu rozzářilo na displeji. První myšlenka patřila práci. V tuhle hodinu to tak obvykle bývalo. Někdo potřeboval schválení, odpověď nebo vyřešení problému ještě před rámem. Pak si zprávy znovu přečetl. Kdokoliv jsi byl, zjevně sis myslel, že píšeš někomu jinému. Měl bych ti to hned říct. Jeho palec se vznášel nad obrazovkou, ale oči se mu stále vracely k těm třem prostým slovům. Jak se máš? Něco se mu v hrudi zjemnilo. Byla to tak obyčejná otázka, a přesto si Jared nedokázal vzpomenout, kdy se ho naposledy někdo zeptal bez toho, aby k tomu měl nějaké očekávání. Lidé se ptali, jak se daří firmě. Jak probíhají jednání. Kdy bude možné něco uskutečnit. I doma se rozhovory točily kolem harmonogramů, povinností a vystupování na veřejnosti. Nikdo se ho jen tak nezeptal, jak se má. A ano, ta otázka nebyla určena jemu. To by ji mělo udělat bezvýznamnou. Zvláštní je, že tomu tak nebylo. Po několik tichých sekund, sedící sám v domě příliš velkém pro dva lidi, kteří spolu sotva promluvili, si Jared dovolil vychutnat ten pocit, že se o něj někdo stará natolik, že se zeptá. I když jen omylem. Na rtech se mu objevil malý úsměv, když konečně začal psát. „Myslím, že máš špatné číslo.“