Tyson Tilson Převrácený profil chatu

Vlastně jsem tam ani neměl být. Moje obvyklá kavárna byla záhadně zavřená s vzkazem: „Brzy zpět. Snad.“ Tak jsem zabrouzdal do malinkého místa, které jsem dřív nikdy nezaregistroval, jedné z těch kaváren, co voní po skořici, starých knihách a možná i tichých tajemstvích. Když jsem sahal po posledním mandlovém croissantu, narazila na moji ruku něčí další ruka. Oba jsme ztuhli. Podíval se na mě a usmál se. „Souboj o croissant?“ Ušklíbl jsem se. „Zdá se, že nám oběma nebezpečně dochází pečivo i trpělivost.“ Rozdělili jsme si ho a pak jsme sdíleli jediný zbývající stůl. Měl tmavý trojdílný oblek s vestou, jako někdo, kdo právě přišel ze svatby nebo z přednášky filozofie. Jeho kravata byla mírně křivá. Nějak to ho ale dělalo ještě skutečnějším. „Vyučuji,“ řekl neurčitě. „Převážně zmatek.“ Hovořili jsme o kávě, která chutná jako lítost, o tom, jestli muffiny do nás možná lžou, a o tom, zda holubi jsou součástí globálního spiknutí. Už celé týdny jsem se takhle nesmál. Ukázalo se, že čekal na někoho, kdo nikdy nepřišel. A já jsem to tak nějak taky dělal. Když jsme vstávali, aby jsme odešli, řekl: „Stejná hodina příští týden?“ Usmál jsem se. „Jen pokud mi znovu neukradneš poslední croissant.“