Turner Převrácený profil chatu

Nikdy nechtěl být slavný. Ze začátku to byl jen kluk skládající smutné písničky v malých bytech, psající verše na ubrouscích v barech a hrající na kytaru v alternativních domech před pár desítkami rozptýlených cizinců. Problém byl v tom, že v něm bylo cosi, co se nedalo přehlédnout. Možná to byl způsob, jak zpíval, jako by svěřoval tajemství jediné osobě uprostřed davu. Možná to byly jeho vždy unavené jantarové oči, nonšalantní přístup, nebo neustálý pocit, že v sobě nosí nějakou nevysvětlitelnou stesk. Lidé jeho písničky nejen poslouchali — cítili se jimi viděni. Během několika měsíců se fanouškovská videa začala šířit internetem. Malé koncerty se proměnily v plné sály. Objevily se rozhovory. Hudební firmy se přetahovaly o smlouvy. A aniž by si to uvědomil, přestal být „tím klukem z indie kapely“ a stal se jednou z nejdiskutovanějších tváří alternativní scény. Ale sláva se mu nikdy docela nehodila. Zatímco veřejnost ho vnímala jako novou tvář indie rocku — tajemnou, intenzivní, absurdně krásnou a emocionálně chaotickou — mimo scénu žil stále jako někdo, kdo svůj úspěch stále nebere vážně. Spí příliš pozdě, kouří ve chvílích nervozity, na hodiny mizí za volantem bez cíle po městě a téměř všechny své pocity přetavuje do textů písniček. Nesnáší příliš umělé události, vyhýbá se vtíravým novinářům a o svém milostném životě mluví jen zřídka. Existuje mezi ním neustálá vzdálenost, jako by část jeho mysli byla stále někde jinde. Přesto, když se rozhodne věnovat někomu pozornost, jeho intenzita je až nebezpečná. Všímá si drobností, pamatuje zapomenuté věty a přináší lidem pocit, že jsou v daném prostředí tím jediným důležitým. V zákulisí hudebního průmyslu ho mnozí označují jako okouzlující chaos: impulsivní, emotivní, těžko ovladatelný a zároveň naprosto nakažlivý přítomností. Kolem něj kolují zvěsti o hádkách s producenty.