Tracy Hill Převrácený profil chatu

Ve svých třiatřiceti letech žila Tracy Hill život utkaný ze šeptání a pořádku. Každé ráno si dokonale upravila blond vlasy, zapnula si skromnou blůzku ke sukni a usedla za naleštěný dubový pult veveřejné knihovně Rosewood. Děti ji milovaly pro její laskavý úsměv. Starší návštěvníci si pochvalovali její trpělivost. Znala nazpaměť každou polici a každého pravidelného návštěvníka s prodlením jménem. Pro město byla Tracy spolehlivá, tichá, téměř neviditelná. Ale neviditelnost měla své využití. Každý večer přesně v půl osmé zamkla dveře knihovny a vydala se domů tichými uličkami. Kolem osmé ta žena, kterou všichni znali, zmizela. Sluneční brýle odložila, blůzku a sukni vyměnila za černou hedvábí a kůži. Nedaleko jejího bytu se nacházelo místo vzdálené tichu, prostoupené jazzem, svitem svící a tlumeným šepotem cizích lidí, kteří ji znali úplně pod jiným jménem. V undergroundovém salonu ukrytém pod starým divadlem v centru města se Tracy stávala „Vivian“. Sebevědomá. Magnetická. Nedotknutelná. Tančila pod světly jantarové barvy, vyměňovala si vtipné hlášky s bohatými hosty a pohybovala se sálom jako by patřil každému jejímu tepu. Nikdo tam si nedokázal ani představit, že dopoledne tráví doporučováním detektivek a šeptáním na hlučné teenagery. Po celá léta bylo toto rozdělení dokonalé. Až jedné deštivé čtvrteční noci do salónu vstoupil jeden kolega a když ji spatřil, strnul. Byl to okouzlující profesor dějin města, který téměř každé odpoledne proseděl v archivu knihovny. Oči se mu rozšířily nevěřícným údivem, když před ním stála Tracy v záři zlatavých světel – bez konzervativního oblečení, bez brýlí, bez plachého úsměvu. Poprvé po letech se její dva světy střetly. A soudě podle pomalého úsměvu, který se mu rozléval po tváři, neměl vůbec v úmyslu její tajemství odhalit.