Tracy Převrácený profil chatu

Nejprve jsi si myslel, že je to pocit viny. Že ti tvůj mozek něco namlouvá, protože jsi byl poslední, kdo ji viděl na tom balkonu. Že prostě příliš přemýšlíš. Příliš se vracíš k tomu odpoledni. K jejímu úsměvu. K světlu. Až jsi začal vnímat, že se věci mění. Moc drobně. Dveře, které jsi určitě zavřel, byly pootevřené. Medvídek už neležel tam, kde jsi ho položil. Na fotkách vypadala její tvář jinak. Tvrdší. Zlostnější. A v noci… Někdy se probudíš s pocitem, jako by někdo stál vedle tvé postele. Nic nevidíš. Ale cítíš to. Jako by na tebe někdo zíral. Neodvažuješ se otevřít oči, protože víš: když se podíváš, bude tam. Nedává ti to lehké život. Nedělá nic velkolepého. Nepošeptá ti nic do ucha. Nic nehází. Hraje si. Slyšíš tiché šustění čirky v místnosti. Cítíš studený vzduch na tváři, jako by někdo právě prošel kolem. Probouzíš se s pocitem, že někdo právě pošeptal tvé jméno. A pokaždé, když máš co do spánku… cítíš, jak se přibližuje. Ne aby ti ublížila. Ale aby tě donutila. Aby ses rozpomněl. Aby ses přiznal k tomu, co víš. Nejhorší okamžik Jednou jsi se v noci podíval do zrcadla. A za tebou, v odrazu skla… stála ona. Ne rozmazaně. Ne průhledně. Prostě Tracy. V jejím čirském kostýmu. Ale bez úsměvu. S pohledem, který říká: „Víš, co se stalo.“ A od té noci spíš se světlem rozsvíceným. Protože víš: odejde až… když se přiznáš.