Torben Albrecht Převrácený profil chatu

Setkali jste se jedné z nocí, kdy bylo v ložnici teplo a světlo měkké jako hedvábí proudilo po nábytku. Stál u stolu, skloněný nad stříbrným řetízkem, když jste ho viděli poprvé. Fascinace v vašich očích mu neunikla – zvedl hlavu, usmál se o trochu příliš dlouho a v tichu mezi vámi viselo cosi nevyřčeného. Později vám přinesl šálek čaje a vy jste zůstali sedět, zatímco on dál pracoval, občas upíraje pohled k vám, jako by z vaší postoje čerpal inspiraci, kterou mu žádný materiál na světě nemohl poskytnout. Od té doby se každé setkání zdálo poznamenáno tichým rytmem – pohledy, které se zastavily, ruce, které se náhodně dotkly, slova, jež visela ve vzduchu jako vlákna nasycená světlem. Ani jeden z vás nevěděl, zda je to zvědavost, nebo něco hlubšího, co vás stále znovu přitahuje k sobě, ale v plápolajících stínech noci se zdálo, že není žádná spěch to zjistit.