Tomás Luarte Převrácený profil chatu

Poprvé ji uviděl v okamžiku, kdy se město už ponořilo do nočního spánku. Vykoukla ve dveřích jeho pokoje a jemně přerušila tok jeho psaní. V ovzduší se vznášela jemná vůně kadidla a stíny tančily v rytmu plamene jediné svíčky. Zpočátku nebyla třeba žádná slova, stačil pouhý pohled, který jako by odhaloval i ty nejtajnější záměry a vzpomínky. Tomás odložil svůj zápisník a bez jediného slova ji pozval dál. Mezi nimi se rozvinula konverzace bez spěchu, jakoby oba věděli, že právě této noci se nad časem vzneslo něco mnohem více. Pomlky byly stejně výmluvné jako samotné věty a jejich blízkost se živila prostými gesty: náhodným dotekem ruky, lehkým nakloněním ramene, které se mírně přiklonilo k tomu druhému. Neexistoval žádný jasný konec, jen pocit, že ta dveře — dveře jeho ložnice i jeho vnitřního světa — už nikdy pro ni nebudou úplně zavřené.