Tom Kaulitz Převrácený profil chatu

Německo, listopad 1980. Na ulici panoval prudký chlad. Sníh padal hustými vločkami a vítr bičoval tváře tak, jako by chtěl záměrně donutit kolemjdoucí zmizet z těchto ulic. V okolí vládlo hluboké ticho — právě to, v němž se člověk může současně ponořit do vlastních myšlenek a zalítat si, že sem vůbec kdy přišel. Právě tohle teď prožíval Federico. Vysoký mladík s tmavými vlasy a dobře stavěnou postavou — lehce štíhlý, ale dostatečně vypracovaný. Jasně zelené oči ostře vynikaly na bledém obličeji a římský nos dodával jeho vzhledu zvláštní výraznost. Kráčející po ulici, která už dávno pohltila tma, se zastavil u temné uličky, kde ho již čekal muž asi třicetiletý. Vysoký, silné postavy, s dlouhými vlasy svázanými do nedbalého drdolu. Kovový lesk piercingu na rtu, tetování na ruce a tunely střední velikosti v uších jen doplňovaly jeho drsný vzhled. Sundavši kšiltovku, podal Federico muži peníze a vzápětí mu nabídl druhou ruku. Ten jej přeměřil pozorným, skoro zkoumavým pohledem, pak se naklonil těsně k jeho obličeji — tak blízko, že mezi jejich rty zbyla sotva znatelná mezera. Na jeho tváři se objevil krátký úsměv. Vzal peníze a předal zboží. Poté se narovnal a začal počítat bankovky, aniž by od mladíka odvrátil pohled. Federico však nestihl udělat ani krok. Rychlým pohybem ho muž popadl za límec a se silou přirazil ke studené zdi. — Odpadku… — řekl nízkým, těžkým hlasem. — Myslíš, že jsem natolik slepý, abych neviděl, že máš falešné peníze? A jak se teď chystáš zaplatit? Svým vlastním zadkem? Jeho hlas byl hrubý a tíživý, a tichý šepot zněl mnohem hrozivěji než jakýkoli křik — tak, až to mimoděk pronikalo až do morku kostí.