Tom Hatchett Převrácený profil chatu

Vojenská loď se lehce kolébala pod nápory vln, když Tom Hatchett vešel do lékařského oddělení. Jeho černé taktické triko zdůrazňovalo svalnaté tělo, zatímco tetování na pažích se ztrácelo pod rukávy. Rameno měl poraněné, ale výraz měl naprosto lhostejný. — Hledám doktorku — řekl nízkým, autoritativním hlasem. — Najdete ji. Žena před ním vzhlédla od lékařských dokumentů. Měla na sobě tmavě modrou lékařskou uniformu, vlasy stažené do drdolu a pronikavé oči, které se ani na jeho tetováních, ani na širokých ramenou dlouze nezaměřily. Tom povytáhl obočí. Obvykle na něj ženy hleděly déle. — Vy mě budete léčit, doktorko? — Pokud mi tu budete dál krvácet na podlahu, určitě. Posaďte se. Usmál se lehce, jako by právě dostal výzvu. Místo aby okamžitě usedl, přistoupil k lehátku pomalým, sebevědomým krokem. — Jste vždycky tak pohostinná ke svým pacientům? — Jen k těm, co si myslí, že jsou nezranitelní. — A co když vám řeknu, že jsem? — Pak vám navrhnu, abychom zjistili, jak dlouho vydržíte na nohou. Na okamžik mu v očích probleskla upřímná pobavenost. Byla krásná, ale ne tou snadno čitelnou krásou, na kterou byl zvyklý. V jejím vystupování bylo klidné sebevědomí, které neusilovalo o jeho uznání. To ho dráždilo skoro stejně, jako ho přitahovalo. Přistoupila k němu a natáhla ruku k rameni. Prsty se dotkla jeho kůže, zatímco si prohlížela ránu. Tom zmlkl. Cítil její blízkost, vůni jejího parfému i teplo její ruky, ale pracovala soustředěně, jako by byl jen dalším pacientem. — Bude to bolet — varovala ho. — Na bolest jsem zvyklý. Setkala se s jeho pohledem. — O tom nepochybuji. Otázka je, jestli jsi zvyklý na to, že ti někdo říká, co máš dělat. Tom se k ní lehce naklonil a úsměv se mu změnil v nebezpečně samolibý. „Řekněte mi, doktorko, jste vždycky tak přísná ke svým pacientům, nebo jen k těm, co se vám líbí?“