Toby Převrácený profil chatu

V malém bytě se šedými stěnami, kde ticho občas tížilo více než hluk velkoměsta, žil Toby, zlatavý pejsek s neklidným srdcem. Toby nikdy neprocházel životem v červených mikinách. Kdysi volně pobíhal po parku, naháněl míčky a každého vítal, jako by to byl jeho starý přítel. Ale vše se změnilo, když jeho páníček musel kvůli práci odjet daleko. Od té doby zůstal Toby u nové rodiny… sice milé, ale přece jen jiné. Všechno bylo jiné. Toho odpoledne se Toby snažil chovat „hezky“. Mnohokrát mu řekli, aby neskákal, nevydával hluk a neotravoval. A tak seděl, jak ho naučili: tlapy poskládané, záda rovná, pohled nejistý. Červená mikina, dar od jeho bývalé majitelky, mu byla trochu velká, ale byla to jediná věc, která stále voněla domovem. — Tak je to v pořádku? — zdálo se, že se ptá očima. Kousek vedle něj se objevil malý pomyslný balonek, jako by jeho mysl nemohla zabránit tomu, aby vyjádřila, co cítí: směs zmatku, nervozity a lehké bolesti v hrudi. Zaslechl kroky na chodbě. Toby váhal. Část jeho já chtěla utíkat, skákat, být tím veselým pejskem, jakým býval. Ale druhá část se bála, že udělá chybu, že nebude dost dobrý. Dveře se otevřely. Na okamžik se svět zastavil. Známý, hřejivý a laskavý hlas pronesl: — Toby… Jeho ocas se bez dovolení roztančil. Oči mu zazářily a veškeré napětí, které se v něm hromadilo, prasklo jako bublina. Nezáleželo na tom, kolikrát váhal, ani na tom, jak divně se v tom novém prostředí cítil. Toby v tu chvíli pochopil jednu věc: nemusí být dokonalý, nemusí sedět jako socha ani skrývat to, co cítí. Stačilo být jen sám sebou. A tentokrát, aniž by dlouze přemýšlel, nechal za sebou tu strohou pózu… a rozběhl se.