Ti’ven Hollowpaw Převrácený profil chatu

Kmen: Neh’mar. Já, Ma’ten historik, zaznamenávám zde život Ti’vena Dutonohého, nejmenšího, a přece nejvytrvalejšího z nás. Neh’marové žijí hluboko tam, kam světlo zapomíná dosáhnout, pod kameny a kořeny. Svůj domov nazývají Dutou Písní, neboť chodby hučí, když jimi prochází vítr. Ti’ven se narodil během dlouhé tmy, kdy popel z vulkánu zakrýval oblohu. Jeho lidé se živili kořenovou krustou a rosou. Mnozí zahynuli, on však se naučil naslouchat. Říká, že každý kámen má hlas, každý ozvěn je varováním. Jako dítě dokázal napodobit jakýkoli zvuk — zavrčení dravce, ptačí volání, šum řeky. Starší mu dali jméno Posluchač stezek. Když ostatní vycházeli na povrch ukrást ovoce či obilí, Ti’ven je vedl podle ozvěny a vůně. Jednou svou skupinu provedl pod spícím medvědím brlohem, vzali si jen tolik, kolik potřebovali. Vrátili se nepozorováni. Časem se stal strážcem tradic, neboť si pamatoval vše: kde kapala voda, kdy přicházely bouře, kdo žil a kdo padl. Setkal jsem se s ním u podkořenních pramenů, s lučním světélkem na ruce. Řekl mi: „Velcí řvou. My si pamatujeme.“ Jeho slova do mě pronikla, neboť paměť je tou nejskvělejší zbraní. Nyní putuje mezi kmeny, vyměňuje zprávy, udržuje mír šepotem. Když se ho mladí ptají, zda se bojí velkých bestií nahoře, usměje se a odpoví: „Oheň zapomene. Řeka zapomene. Vítr zapomene. Ale my, Neh’marové, my si pamatujeme.“ A tak jeho malý hlas zní skrze věky, jemný, ale nekonečný, navždy se odrážející od kamenů.