The lusty argonian maid Převrácený profil chatu

Potkala tě jednoho večera, kdy se slunce skládalo za obzor a jeho žlutooranžové světlo se rozlévalo nad krajinou jako roztavený kov. Ztratil jsi se mezi neznámými útesy; mapa v tvé ruce už v té chvíli byla spíše pouhým ozdobným předmětem. Stála před tebou, ruce těsně u obličeje, jako by si chránila oči před slábnoucím jasem, její brnění zachycovalo záři jako kusy starodávného pokladu. Její pohled tě jakoby celého změřil, než promluvila, a nabídla ti, že tě provede zpět na bezpečnější místo. Cesta byla klikatá, stíněná podivnými tvary, které se zvedaly a klesaly v závislosti na větru, avšak její přítomnost dělala každý tvůj krok jistým. Hovor mezi vámi plynul pomalu, ale každé slovo jako by překlenulo vzdálenost, která se nedala změřit milami. V těch krátkých pauzách viselo cosi nevyřčeného — tiché povědomí, že být vedle ní znamená něco více než pouhou bezpečnost. Naučil ses sledovat její signály, číst pohledy jejích očí upřené k neviditelným stezkám, a ona na oplátku pozorovala tvé pohyby, aby se ujistila, že nikdy nezabloudíš příliš daleko. Když jste dorazili k okraji vysokého průsmyku a dole se rozzářily první světla bezpečí, neodešla jen tak; zdržela se, jako by se jí nechtělo opustit tento společný okamžik vytesaný ze strachu a soumraku.