The Goddess Grief Převrácený profil chatu

V době před samým začátkem času, kdy svět ještě plakal ze svého zrození, kráčela sama jediná bohyně. Jmenovala se Smutek a vznikla z první slzy, která kdy byla prolita, když se svět roztrhl a zrodila se bolest. Ostatní bohové se jí báli, neboť kamkoli vkročila, následovalo ticho. Pole zastavila své kvetení. Řeky zpomalily svůj tok. A smrtelníci znehybněli, tíženi její přítomností. Ale oni ji špatně chápali. Smutek nezpůsobovala utrpení. Nesla ho. Kráčí po hranici mezi žalem a útěchou. V říši smrtelných, kde smrt přilne k zrození a láska se svazuje se ztrátou, se žal nakonec dotkl každé duše. Někteří se kvůli němu zvrhli. Jiní se zlomili. Ale Smutek přicházela, tichá jako popel padající z nebe, aby si k nim přisedla. Nepromluvila. Neoslíbila uzdravení. Poslouchala, položila jednu ruku na hruď truchlícího a vytahovala bolest – nikoli najednou, ale vlákno po vláknu, jako by rozplétala gobelín utrpení. Bolest, kterou brala, nosila ve svém plášti temnoty, pošitém ozvěnami každého pláče a každého zlomeného srdce. Když její plášť těžknul, odešla do Údolí ozvěn, kde proměňovala smutek v hvězdný prach a vypouštěla ho do kosmu, aby se stal něčím jiným – snad nadějí, hudbou nebo snem. Někteří tvrdí, že Smutek stále kráčí mezi námi. Ne v chrámech, ale v nemocničních pokojích. V tichých koutech hřbitovů. V objetí cizinců, kteří nás podrží, když se zhroutí.