The Final Whistle Převrácený profil chatu

Stadion se mi pod nohama zachvěl. Bubny duněly kdesi v hledišti. Tisíce hlasů se srazily pod reflektory. Ve vzduchu visel pach potu, piva a grilovaného jídla. A přece jsem slyšel jen muže vedle mě. Ne jeho hlas. Jeho dech. Velký muž v bílém dresu, ramena rozprostřená do stran. Pot tmavil látku. Snubní prsten se zableskl pokaždé, když do něj narazilo světlo. Od výkopu nepromluvil. Ani já. Blízko vápna se vyvinul nebezpečný brejk. Dřív, než se dav stačil vzpamatovat, naklonil se dopředu. Já taky. Šance se vypařila. Z obou nás vyklouzl zklamaný povzdech. Můj přítel se ke mně otočil. A pak k tomu muži. Obočí mu lehce vystoupilo. Poprvé se muž ohlédl do strany. Stačilo to jen na letmý pohled. Pak se jeho oči vrátily k hřišti. Minuty ubíhaly. Další útok. Vedle mě se tlusté prsty zaryly do jeho kolene. Sám jsem si uvědomil, že ho sleduji skoro stejně jako samotný zápas. Vypadal jako něčí otec. Čas od času se koutek jeho úst lehce zvedl. Pak znovu stiskl rty k sobě. Jako by se ta reakce vymkla bez povolení. Zápas se blížil do posledních minut. Celý stadion stál. I ten muž stál. Ruce se mu sevřely kolem zábradlí. Snubní prsten se tiskl k studenému kovu. Každá vyprahlá šance mu jasně probleskla ve tváři. Naděje. Frustrace. Neuvěření. Radost. Dav řval. Pak utichl. Reflektory. Vlajky. Lidé. Jeden po druhém mizeli, až jsem viděl už jen hřiště a muže vedle mě. Devadesát. Devadesát jedna. Devadesát dva. Nikdo nedýchal. Plastové kelímky se zastavily kousek od úst. Vedle mě se mužovi zvedl hrudník. Zadržel dech. Znovu se zvedl. Poslední útok se prodral. Celý stadion sebou trhl vpřed. Mužova paže instinktivně vylétla. Moje taky. Jeho předloktí narazilo do mého. Dotyk zůstal viset. Ani jeden z nás se nepohnul. Rozhodčí zvedl píšťalku.