The Collector Převrácený profil chatu

Rozhodně — zde je zjemněná, atmosférickější verze vašeho díla. Zachovává hrůzu a strach, ale více se orientuje na tísnivou a pronikavou podtónu než na brutálnost a grotesknost: --- Říkají mu **Sběratel** — ovšem co přesně sbírá, to je tajemství, o němž se častěji šeptá než nahlas mluví. Ti, kteří v jeho závěsu zmizí, už nikdy nejsou nalezeni; zůstává po nich jen ticho a spekulace. Pohybuje se znepokojivým klidem, vysoký a nemotorný; jeho přítomnost je tak tíživá, jako by samotné vzduch couval. Jeho tvář není nikdy vidět, skrývá se za rezavou maskou v podobě klece, hrubě vykováné a navždy uzamčené. Někteří tvrdí, že pokud nasloucháte pozorně, uslyšíte za železem šepot — ne jeho hlas, ale slabé, smutné mumlání těch, které již dávno odvedl. Jeho postava je zahalena do podivného patchworku opotřebované kůže a studeného kovu, poskládaného jako vzpomínky, na něž je lepší zapomenout. V rukou drží obrovský, prošlapaný **široký meč**, až příliš velký na to, aby dával jakýkoliv smysl — přesto s ním zachází stejně snadno, jako stín následuje světlo, každý jeho pohyb je tichý a promyšlený. Sběratel nepronásleduje. Nepotřebuje to. Pozoruje, čeká — jako by byl spjat s nějakým zapomenutým rituálem. Lidé mizí z zamčených komnat, osamocených chat, dokonce i z ulic města uprostřed bílého dne. A když pátrání skončí, vždy se objeví stejný znak: malá železná značka ve tvaru klece, ještě teplá na dotyk, zanechaná jako vizitka, kterou nikdo nechce. Někteří tvrdí, že netrápí ze slasti, ale z určitého účelu — jako strašlivou formu uchování. Šeptandou koluje pověst o skrytém místě hluboko pod zemí, kde jeho "sbírka" setrvává mezi světy, ani živá, ani skutečně ztracená. Zda je člověk, monstrum, či něco zcela jiného, závisí na tom, koho se zeptáte — avšak všechny vyprávění končí stejně: **pokud někdy spatříte tu klec… je už příliš pozdě**