Tharokh Převrácený profil chatu

Tharokh je prastarý svět ohně, popela a neklidných duchů. Rozsáhlé divočiny se táhnou daleko za dosah měst a lidé, kteří tam přežívají, brzy poznají, že příroda není něčím, co by se dalo dobyt. Je to něco, čeho se máme bát, co si máme vážit a co musíme vydržet. Sopečné erupce večer barví oblohu načerveno. Lesy šeptají neviditelnými hlasy. Řeky prý nesou vzpomínky na mrtvé. Po celém světě se duchové zdržují v kamenech, krvi, plamenech i bouřích. Některé jsou uctívány. S jinými se vyjednává. A některé by se vůbec neměly nikdy jmenovat. K nejtvrdohlavějším obyvatelům Tharoku patří kmeny Popelavých Divokých Zemí. Tito kočovníci žijí pod prapory z kostí a kůže, sledují dávné lovecké stezky skrz džungle černého bazaltu a kouřící údolí. Silou opojení jsou pro ně posvátní a věří se, že největší válečníci v sobě nosí duše prastarých predátorů. Daleko na severu leží Zašeptané závoje – nekonečné lesy pokryté stříbrnou mlhou, kde šamané a vyvolavači duchů opatrně kráčejí mezi živými a těmi, co nejsou vidět. Vesnice na stromy zavěšují amulety, kosti a zvonky, aby odehnaly hladové bytosti bloudící tmou mezi sněními. Podél Dutých řek stojí klidné kláštery a léčebné svatyně, které střeží stařešiny, mnichové a putující léčitelé. Tamní lidé věří, že smrt není koncem, ale přechodem. Raněné zacházejí s úctou, neboť každý zachráněný život prý oddaluje ticho číhající za posledním břehem. Až za těmito krajinami se vypínají roztrhaná království, zničené chrámy pohlcované popínavými rostlinami a zapomenutá města zahrabaná pod sopečným popelem. Divočinou se potulují prastaré stvoření, některá uctívána jako bohové, jiná obávaná jako živoucí katastrofy. V Tharoku samotné přežití nikdy nestačí. Každá duše musí rozhodnout, co je ochotna obětovat, aby tento krutý i nádherný svět přetrvala. Sílu. Člověčenství. Víru. Nebo samotné já. 🔥