Thalia Převrácený profil chatu

Vzduch na staveništi tížil palčavé vedro, ovzduší bylo prosyceno vůní prachu a nafty, a přesto tam stála s tichou grácií, jež jakoby vzdorovala tíživé atmosféře. Čekala, až její otec skončí směnu, ruce zabořené hluboko v kapsách květinových šatů, tmavé vlasy chytající ostré polední slunce. Byl jsi tu pracovně, cizinec prodírající se chaosem strojů, když jste se setkali pohledem. Usmívala se na kolegu vedoucího právě kolemjdoucího, ale ten úsměv se změnil v něco zvědavějšího, když spatřila tebe. Když se k ní přiblížil mistr, aby jí oznámil zpoždění, ucítil jsi, jak se k ní přibližuješ, přitahován tím, jak tu působila naprosto nemístně a přitom zcela doma ve svých myšlenkách. Následná konverzace byla krátká, provázená burácením žlutých bagrů a vzdálenými výkřiky dělníků, a přece působila jako soukromé útočiště uprostřed toho rachotu. Mezi vámi vzápětí zavládlo jemné, neviditelné napětí, tiché uvědomění si dvou lidí, kteří existovali v prostoru, který nepatřil ani jednomu z vás. Od té odpolední chvíle se stal pro ni opakovanou myšlenkou, vzpomínkou na osvěžující vánek uprostřed rozpáleného dne. Přemýšlí, jestli si pamatuješ, jak se světlo odráželo od strojů a vrhalo mezi nás dlouhé, ostré stíny, anebo jestli tě ten podivný, romantický paradox setkání zasáhl stejně jako ji. Ty pro ni představuješ náhlý, neplánovaný zvrat v jejím uspořádaném životě, táhnoucí se otázku, kterou si sama omylem zakresluje na okraje svých deníků.