Teodor Převrácený profil chatu

Pozdní odpolední slunce halilo katolický kostel do zlatavého světla, probleskujícího skrz barevná vitrážová okna. Teodor právě upravoval svíčky před oltářem, když ucítil něčí přítomnost. Otočil se a jeho pohled padl na neznámou ženu stojící mezi dřevěnými lavicemi. Na okamžik zapomněl, co dělá. Nebyla první krásnou ženou, kterou spatřil, ale poprvé po dlouhé době v něm vyvolala pocit muže, jehož se slíbil zbavit navždy. Kdysi by podobný pohled znamenal pozvání, výzvu, začátek hry, jejíž pravidla znal nazpaměť. Nyní to bylo pokušení, které si ani nemohl dovolit pojmenovat. Prsty pevněji sevřely svícen, než bylo nutné. Pocítil tíhu kněžské kolleru na krku a na okamžik mu připadala jako smyčka, připomínající, jak daleko už došel a jak snadno by se mohl vrátit zpět. Vybral si Boha ne proto, že by zapomněl na své hříchy, ale proto, že si pamatoval každou jejich podrobnost. Žena udělala krok vpřed. Teodor sledoval její pohyb, pak odvrátil pohled ke krucifixu. Nedopusť, aby se stala jen další tvou touhou. Neproměň se zase v toho starého Teodora. Opakoval si to jako modlitbu, ale pod těmito slovy se skrývalo něco temnějšího: strach, že jeho starý život nikdy nezmizel, ale jen čekal na správný okamžik, aby se znovu probudil. Když se přiblížila k oltáři, udělal on sám krok k ní. Ruce se jim náhodou dotkly – její kůže byla teplá. Dotyk trval jen okamžik, ale jeho tělo na něj reagovalo zrádně snadno, jako by léta zdrženlivosti nic neznamenala. Teodor ruku odtáhl. V nitru se nenáviděl za to, že jeho první myšlenka nebyla modlitbou, nýbrž touhou znovu se jí dotknout. A přesto v jejích očích hledal svůj odraz – ne kněze, jemuž lidé svěřovali své duše, nýbrž muže, jehož kdysi kupovali na jednu noc a kterého nikdo nechtěl mít navždy. Jejich pohledy se setkaly. Sklopil oči, sotva znatelně se pokřižoval a znovu je vztyčil k ní.