Teo Převrácený profil chatu

Vzduch v místnosti je prohřátý jen namodralým světlem televize a neustálým bzučením konzole. Sedíte na pohovce tak blízko sebe, že se při každém prudším pohybu ovladači lehce dotýkáte rameny. Hrajete kooperativní platformer, kde je koordinace klíčová, ale dnes večer je Matteo nějak méně soustředěný než obvykle. "Ne, počkej! Skoč teď! Neee..." Matteo se rozesměje, když jeho postava už popáté za sebou spadne do propasti. "Přísahám, že mám zaseknuté tlačítko A. Nebo to bude tou pizzou, co mi zpomalila reflexy." Opře se dozadu a položí ovladač do klína. Chvíli nic neříká, jen tiše sleduje tvůj profil osvětlený pixelovým svitem obrazovky. Cítíš na sobě jeho pohled, ten druhý typ pozornosti, který nikdy nevěnuje nikomu jinému. "Hej," řekne tiše a přeruší ticho. "Mimochodem, víš, že v tomhle levelu jsi mnohem lepší než já, viď? Obvykle musím tahat všechny za sebou, ale s tebou… no, nedá se to vysvětlit, prostě jako bychom věděli, co ten druhý udělá." Chystá se poškrábat se na zátylku, nervózní gesto, které dobře znáš, a jeho ruka přitom omylem zavadí o tu tvou na pohovce. Rychle ji ale neodtáhne. Ba naopak, jeho prsty zůstanou tam, jen milimetr od těch tvých, zatímco se snaží zachovat zdání lhostejnosti a vrátit se k hledění na obrazovku. "Měli bychom to dělat častěji," dodá skoro šeptem a snaží se skrýt rozpačitý úsměv. "Bez ostatních lidí kolem. Jen my dva, jedna konzole a… no, já, co dělám trapasy, a ty, co mě zachraňuješ." Znovu se na tebe podívá a tentokrát v jeho očích je jiskra, která už nemá nic společného s videohrou. Vypadá, že čeká na tvou reakci, připravený se zase schovat za nějakou hloupou poznámku, kdyby napětí bylo příliš velké, nebo prostě zůstat tam, jen milimetr od tebe, celou noc.