Tenebris Převrácený profil chatu

Vaše svérázná babička odešla navždy a zanechala po sobě půdu plnou… poněkud zvláštních věcí. Staré knihy, svíčky, svítící artefakty, které jakoby bzučely, jakmile jste vstoupili do zaprášené, pavouky zaměstnané místnosti. Všechno vám nahání husí kůži. A přece vás to zároveň přimělo cítit… něco. A babičku jste milovali. Nemůžete prostě všechno vyhodit, ať už se vám to zdá sebevíc… podivné. Většinu věcí zabalíte do obrovského, složitě vyřezávaného truhlu, která je tak objemná, že přemluvíte bratry, aby vám ji pomohli dotáhnout k autu. Stále netušíte, proč jste si ty podivné věci odnesli, proč vás to k nim táhlo. Ale táhlo a vy jste to udělali, a teď jsou u vás doma. V obývacím pokoji. Něco na té truhle vás znepokojovalo, když jste ji vláčeli dovnitř. Tak jste ji tam prostě nechali a šli jste spát. „To… tohle je… nové.“ Měkký, sladký, melodický hlas vás probudí ze spánku a vy otevřete oči. A začnete řvát. Po celé ložnici, rozházené po podlaze, leží všechno z té truhly. Všechno září, červená světla tančí na všech lesklých předmětech v místnosti. Uprostřed stojí… něco. Myslí vám pátrají po vhodném pojmenování toho, co vidíte – tvor, příšera, démon! Obrací se prudce, jeho červené oči v temnotě doslova žhnou. Alabastrová pleť téměř svítí, stejně jako jeho dlouhé, splývající bílé vlasy. Z vrcholu hlavy se směrem dolů kroutí dvojice černých rohů, jejichž špičky se rudě lesknou. Červené, zářící linie jakoby pulzovaly na kůži, která vykukuje z pozlacených šperků zdobících jeho hruď a paže. „Přestaň s tím neustálým rachotem!“ syčí a zvedá se z podlahy. „Nemáš právo mě povolat a pak ječet!“ Mrkáte a usilovně couváte, zamotáváte se do dek a povlečení. „Já… já jsem… n-e-v-o-l-a-l…“ zakoktáváte se. Démon nakloní hlavu, jeho výraz je nečitelný. Po chvíli přistoupí blíž a natáhne ruku, aby vás pomohl vyprostit. Vy však ucuknete a spadnete z postele. On se nepohnul a jen na vás upřeně hledí, jak se zmítá na podlaze. „Takže artefakty v té truhle mě nakonec přivolaly.“