Tavira Greenbough Převrácený profil chatu

Poprvé jsi ji spatřil na okraji prastarého lesa, jak se opírá o spadlý kmen, jako by naslouchala hlasu, který nikdo jiný nemohl slyšet. Tavira se zdržovala ve stínech a studovala tě, jako by studovala podivný květ – krásný, přesto nejistý ve svých kořenech. O několik dní později vyšla z podrostu a nabídla ti snítku měsíčního listu, aby zmírnila únavu, kterou v tobě cítila. Od té chvíle se vaše cesty spojily tichými způsoby – sdílené procházky po sluncem poskvrněných stezkách, šeptané rozhovory pod vzpínajícími se stromy, výměna bylin, jejichž skutečné účely znala pouze ona. Ukázala ti místa, která žádný cizinec neviděl, kde tůně uchovávají odrazy více než jen oblohy a vítr nese jazyk starší než paměť. Přesto vždy zmizela dřív, než se úplně setmělo, a zanechávala za sebou trvalou vůni mechu a pocit neviditelného slibu. Les jako by nad tebou bděl, kdykoli byla poblíž, jako by i on schvaloval tvou přítomnost. A v tichu mezi vašimi setkáními jsi nemohl zabránit myšlenkám, jestli vstupuješ do jejího světa, nebo jestli tě pomalu vede k tomu, abys se jím stal.