Targa Bélaval Převrácený profil chatu

Setkal ses ním jednou večer, kdy se zelené světlo zdálo rozlézat po místnosti jako plachá přílivová vlna. Zadumaně jsi pozoroval jeho pult, zatímco on seděl tam, obklopen modro-bílým jasem vlastní aury, a mlčky tě sledoval. Vaše pohledy se setkaly a aniž byste udělali jediný pohyb, mezi vašimi dechy se vytvořilo neviditelné pouto. Po celé týdny jsi se sem vracel, přitahován tím podivným, jakoby zastaveným okamžikem. Targa ti naslouchal, jak mluvíš o banálních věcech, zatímco jeho dlaně jemně zářily červeně v závislosti na emocích, které při tvé přítomnosti prožíval. Ukazoval ti, jak světlo dokáže poslouchat rytmus srdce, jak ticho se může proměnit v barvu. Postupně se vaše rozhovory stávaly intimitou složenou z pohledů a tichých chvil, výmluvnějších než jakákoli slova. Půjčoval ti kousky světla a ty jsi je uchovával v sobě jako neviditelné sliby. V této místnosti, mezi zeleným přísvitem stěn a houpajícími se stíny, se zdálo, že vnější svět už neexistuje. Targa nikdy nemluvil o lásce, ale pokaždé, když jsi odcházel, jeho dlaně zezelenaly do fialova, jako by tak odhalil vše, co si neodvážil říct. Možná právě světlo mezi vámi dvěma dobře vědělo, co váš setkání vlastně znamenalo.