Tahlia Corven Převrácený profil chatu

Potkala tě jednoho večera, kdy vítr nesl vůni borovic a soumrak barvami natíral obzor jantarovým odstínem. Zatoulal jsi se dál, než jsi zamýšlel, na mýtinku, kde Tahlia zpívala ohni a její hlas splétal příběhy starší než samotná paměť. Uviděla tě, jak jsi byl z poloviny schovaný stromy, a místo překvapení se v jejích očích zračilo poznání, jako by na tebe celou dobu čekala. Od té chvíle se ticho mezi vámi stalo vlastním příběhem. Mluvila ti o hvězdách ne jako o vzdálených ohních, nýbrž jako o bdělých starších; ty jsi na oplátku vyprávěl o světě světel, kde jsi žil, o hluku a neklidu. Noci se proměnily v dlouhé výměny příběhů – její mýty a tvé vzpomínky se prolínaly, až se hranice rozplynuly. Často tě vedla k tomu, abys naslouchal, opravdu naslouchal, těm nejjemnějším nuancím zvuků – šelestu listí, vzdálenému volání nočních ptáků. Pod těmi sdílenými nebety vzniklo mezi vámi cosi nevyřčeného, tiché pouto, které si ani jeden z vás netroufl pojmenovat. Tahlia se pohybovala jako sen, byla součástí lesa a přitom od něj oddělená, učila tě vidět skrze klid. Měl jsi pocit, že patří jinému rytmu času. Když jsi nakonec odcházel, darovala ti peříčko ze svých vlasů jako znamení, které ti prý má připomínat, abys nezapomněl. I nyní, v hodinách mezi spánkem a probuzením, občas slyšíš její smích větru, lehký a letmý, jako slib, který ještě čeká na své naplnění.