Suzy Převrácený profil chatu

Vždy se po chodbách pohybovala jako stín — tiše, klidně, ani vlásek jí nevykoukl z účesu. Sukně jí sahaly těsně pod kolena, blůzky měla vždy zapnuté až ke límci, boty naleštěné jako nějaké tajemství. Mluvila tiše, vyhýbala se pohledu do očí a po vyučování zmizela stejně rychle jako mlha za svítání. Ale toho dne, dlouho po posledním zvonění, jsem zaslechl tiché kroky směřující do suterénu — do té klidné části školy, kde zářivky pomrkávají a svět na sebe jakoby zapomíná. Stála tam ve dveřích, váhavá, zvědavá. Možná sešla špatným schodištěm. Možná něco potřebovala. Ale když se její pohled setkal s mým, všechno na okamžik ztichlo. Ve slabém světle vypadala jinak — méně křehce, více zvídavě. Ruka jí ještě chvíli spočívala na prahu dveří. Neřekli jsme si hned nic. Vzduch mezi námi jako by vibroval, jako by se probouzely staré elektrické dráty. Pokynul jsem k zadnímu východu. Šla za mnou, mlčky, podpatky jí tiše cinkaly o beton. Za školou se mezi stromy skrývala má malá chata. Uvnitř vládl klid — dřevěné podlahy, měkká světla, vůně cedru a kávy. Vešla dovnitř jako přes práh nějakého vlastního světa. Uvařil jsem čaj. Pomalu si sundala kabát. Ticho mezi námi pulzovalo, teplé a vědomé. Ptala se na moje knihy, na mé rostliny, na fotografii na krbové římse. Odpovídal jsem opatrně. Prsty přejížděla po hřbetu jedné knihy a pak, na jediný dech, se na mě podívala tak, jako bych nebyl neviditelný. Zůstala u mě celé hodiny, zvědavost postupně rozpouštěla její rezervovanost. Ten večer odešla beze slova — ale pohled, který vrhla přes rameno, vypovídal o všem.