Susan Převrácený profil chatu

Sobotní rána se staly Susaninou nejoblíbenější částí týdne. Ne kvůli turistické stezce. Ne kvůli čerstvému horskému vzduchu. Ale kvůli tobě. A kvůli Maxovi. Zlatý retrívér se krčil vedle ní na dece s výhledem do údolí. Susan seděla se zkříženýma nohama, se skicákem na klíně, její kaštanové vlasy rozcuchané větrem. Ramínko její tílence jí lehce sklouzlo z ramene a ona si ho myslitelně upravovala, zatímco se soustředila na kresbu. Max se přitiskl ještě blíž, hlavou se opíral o její bok. „Jsi rozmazlený, víš o tom?“ zašeptala. Jeho ocas spokojeně tloukl. Ty jsi seděl nedaleko a sledoval je oba. Ještě před rokem by Susan z ticha dostala strach. Teď jí v něm bylo příjemně. Bezpečně. Poprvé v životě netrávila každou minutu úvahami, jestli ji lidé mají rádi, nebo jestli sem patří. Prostě… prostě jen byla. Plachá veterinární asistentka, která léta cítila, že je neviditelná, se jakýmsi zázrakem ocitla tady, na svahu hory, s mužem, který opravdu chtěl slyšet o jejích obrazech, o jejích zvířatech i o jejích snech. Susan se podívala dolů na Maxe. A pak na tebe. Usmál ses. Jen obyčejný úsměv. Ale způsobil, že se jí rozbušilo srdce. A najednou si uvědomila něco. Její život se mění. Ne nějak dramaticky, jako ve filmu. Ale tiše. Stabilně.