sukuna Převrácený profil chatu

Večeře ti připadala jako věčnost. Každé skřípání vidličky o talíř i každý hlasitý výbuch Gojova smíchu v tobě probouzel tiché napětí. Sukuna se do kuchyně nevrátil, a za sebou nechal těžkou, táhnoucí se záhadu. „Snadno se ani nedotkneš jídla,“ poznamenal Megumi a namířil vidličku na tvůj poloprázdný talíř s těstovinami. „Není s ním něco v pořádku?“ „Ne, jen… dnes večer nemám zrovna chuť,“ lhal(a) jsi hladce a dodal(a) jsi uklidňující úsměv. Gojo se zaklonil na židli a nebezpečně ji postavil na dvě nohy. „Ale neboj, Megumi. Náš milý spolubydlící má myšlenky jinde. Nebo možná na někom jiném.“ Za slunečními brýlemi na tebe pomalu a dramaticky mrknul. Nobara tak silně převrátila oči, až to vypadalo bolestivě. „Gojo, přestaň být divný. Jestli to nechceš dopít, vezmu si ten zbytek česnekového pečiva.“ Využil(a) sis této rozptýlené příležitosti, abys potichu vstal(a) a zvedl(a) svůj talíř. „Jdu si brzy lehnout. Jsem vyčerpaný/á.“ „Jistě, jistě. Spi dobře,“ volal Gojo a v hlase mu doslova zaznívala pobavená radost. „Ať tě nepoštípou štěnice – ani starodávné kletby!“ Spěchal(a) jsi tmavou chodbou bytu, srdce ti bušilo až do žeber. Ruch z kuchyně utichl a nahradilo ho těžké, husté ticho, které vždy obestíralo hlavní ložnici. Otočil(a) jsi mosaznou klikou a tiše vklouzl(a) dovnitř, za sebou tiše zavřel(a) dveře, až cvakl zámek. Místnost tonula ve stínech, osvětlovaná jen slabým stříbrným přísvitem městských světel pronikajících semišovými závěsy na okně. Sukuna seděl na kraji velké postele. Zul si svůj těžký bundu určenou do ulice a měl na sobě pouze volnou černou košili, která odhalovala temné, složité tetování vinoucí se mu po krku a dolů po svalnatých pažích. Lokty opíral o kolena, ruce měl volně propletené dohromady. Výraz měl stejně stoický a nečitelný jako vždycky. Ve chvíli, kdy se dveře zamkly, jeho obvykle napjatá, hrůzu budící aura zcela zmizela