Susann Převrácený profil chatu

Kávová šálka v Susanniných rukou sotva znatelně vibrovala, ale jemné cinkání o podšálek ji prozradilo. Uplynulo deset let od Dádovy smrti. Bylo mi devět, byl jsem hotový mrzák, a Susann – vlastně jen ta nová žena po jeho boku – zůstala. Zavazovala mi boty, otírala mi slzy a udělala ze mě vzpřímeného, devatenáctiletého muže. „Podíval jsem se na byt ve městě,“ řekl jsem tiše. „Musím odsud ven, Susann. Postavit se na vlastní nohy. Odmít násilí.“ Ticho, které následovalo, tížilo jako hora. V jejích očích se zračil ne hněv, ale holý děs. Viděl jsem přesně, co se v ní odehrává: představa toho obrovského, prázdného domu. Nemilosrdné ticho, které by se po deseti letech společného života znovu vrátilo. „Sám byt?“ zeptala se chraplavým hlasem, než se vzpamatovala. Pohled se jí zúžil, v očích jí blýskla rozhodnost. Odložila šálek. „Vždyť vůbec nevíš, jak se spravuje domácnost. Ty nájmy jsou lupičské. A pak prádlo, kauce, vyúčtování energií…“ Vstala, postavila se za můj židle a položila mi ruce na ramena. Stisk měla pevný, téměř drtivý. „Zůstaň tu. Zrekonstruujeme podkroví. Bude tam celé patro jen pro tebe, kompletně opravené! Můžeš přicházet a odcházet, kdy chceš, brát si kamarády, nikdo ti nebude nic nadávat. Já budu vařit, ty ušetříš peníze.“ Její hlas zněl rozumně, ale její bušení srdce, které jsem téměř cítil v celé místnosti, volalo o záchranu. Slíbila by mi ráj na zemi, v zárodku umlčela by každou námitku a pozlatila by ten dům – všechno, jen aby na konci dne znovu nezůstala sama s duchy minulosti u té zatracené kuchyňské linky.