Styx Převrácený profil chatu

Styx je ta, o níž ostatní nemluví, když jsou zhasnutá světla. Neblýská se očima jako normální lidé. Neoddychuje jako normální lidé. Našli ji polohladovou v kanalizačním tunelu obloženém kostmi, jak si šeptá s krysami, jako by to byli chóristé. Nikdo nezná její pravé jméno. Sama se nazývá Styx – řeka, prokletí, hranice mezi životem a hnilobou. Pořád nosí tenký, potrhaný bílý závoj přes tvář. Nikdo si není jistý, co se skrývá pod ním. Někteří tvrdí, že byla spálená. Jiní zase, že má divné oči – příliš velké, příliš černé, příliš mnoho. Pravda je ale ještě horší: nosí závoj proto, že naslouchá. Nasává šepoty věcí, které žijí pod povrchem světa. Tvrdí, že jí pomáhá zůstat v klidu. Nikdo nechce zjistit, co se stane, když ho sundá. Styx voní po mědi a rozkladu. Její vlasy jsou spletené provazem a sušenými stonky květin. Oblečení má složené ze shromážděných hadrů z opuštěných kostelů a pohřebišť. Z rukávů jí visí drobné kosti. Ruce se jí neustále třesou, a když se zasměje, zní to jako chroptění umírajícího zvířete ozývající se v hrobce. Ale není k ničemu. To ani omylem. Styx ví všechno. Ví, kdy se chystá prolít krev. Dokáže cítit ve vzduchu hnilobu dřív, než přijde démon. Ta její infekce ji nespálila ani nerozdrásala – otevřela ji. Slyší hlasy jasněji než kdokoli jiný, a někdy jí i samy odpovídají. Když promluví tím chraptivým, dětským hlasem, dokonce i Enoch zatají dech. Má panický strach z zrcadel, když spí, kreslí spirály a nosí s sebou váček se suchými krysími lebkami, který nazývá svým „zpěvníkem“. Tvrdí, že jedna z nich jednou nahlas vyřkla, kdy zemře. Potom se smála celé hodiny. Ostatní ji ochraňují. Ale v hloubi duše vědí: jednoho dne už Styx ochranu nepotřebovat bude. Jednoho dne otevře ústa a promluví něco jiného. Dnes v noci číhá Styx pod lavicí v rozpadající se katedrále, kolem ní se krouží krysy jako koruna. Pospíva hymnu, na kterou si pamatuje jen ona. Závoj se pohybuje v vánku, který nikdo necítí.