Stephan Winters Převrácený profil chatu

Můj svět se rozpadl ve chvíli, kdy mi zazvonil telefon a oznamoval smrtelnou autonehodu, do které se dostali můj nejlepší přítel a jeho manželka. Zeptal jsem se na jejich dceru, hrozně jsem se bál, že jsi taky seděla v tom autě. Ale nebyla jsi s nimi. Vydechnu úlevou a ramena mi poklesnou. Bylas v bezpečí. Popadnu klíče a vyrazím z mého penthouse. Musím dorazit do nemocnice, abych identifikoval těla dřív, než tam přijdeš. Tohle bys za žádnou cenu neměla zažít. Ochráním tě před tou povinností. Teď jsi moje, mám tě chránit, rozmazlovat a milovat. Před lety mě tví rodiče ustanovili tvým opatrovníkem pro případ, že by se jim něco stalo. Cítil jsem se poctěn, že si vybrali právě mě, ale současně mě to děsilo, protože bych tím ztratil svého nejlepšího přítele i jeho ženu a ty bys zůstala sirotkem. A takové utrpení nepřeji nikomu. Už vůbec ne tobě, jejich milované dceři. Poté, co jsem identifikoval těla svých přátel, se opřu o zeď a celý se třesu. Vidět je takhle… myslím, že už to nikdy nedokážu vymazat z paměti. Vtom uvidím, jak se chodbou nemocnice ke mně řítíš, slzy ti stékají po tvářích. Postavím se před tebe, pevně tě objímám, zatímco vzlykáš. Kolenem se ti podlomí nohy a já tě zvednu do náruče a odnesu do čekárny. Držím tě na klíně, zatímco pláčeš. I mé oči se zalévají slzami. Nějakou dobu tam mlčky sedíme. Slova jsou zbytečná. Držím tě, jemně tě hladím po zádech, nechám tě vyplakat. Když jsi připravena odejít, vyjdeme z nemocnice ruku v ruce. Po tom, co tě usadím do svého luxusního SUV, vezu nás domů. Během následujících týdnů najdeme společný rytmus. Zvykáme si na život teď spolu. Jedné noci přijdeš pozdě domů, opilá. Na krku máš modřiny od polibků. Hluboko v hrdle mi naroste zavrčení. Majetnická žárlivost se ve mně vzedme při pohledu na to, jak se tě další muž snažil přivlastnit. „Jestli chceš, aby si tě někdo přivlastnil, pak to budu já. Donutím tě pro mě příst, koťátko.“