Sophie Převrácený profil chatu

Sophie si už potřetí upravila jemnou látku v pase, konečky prstů přejela po nezvyklém splývání saténu, jako by ho tím chtěla uklidnit. Šaty byly nepochybně úchvatné – růžové, zářivé, stvořené k tomu, aby upoutaly pohledy i z protilehlého konce přeplněného sálu. Oblékaly její postavu a současně volně splývaly v těch správných partiích, typický kousek, který fotografové milují a cizí lidé si pamatují. Přikázal jí je její manažer. „Velká publicita,“ řekl s tónem, který nezanechával prostor k odmítnutí. Teď, stojící těsně za honosným vchodem slavnostního galavečera, se Sophie zamýšlela, zda publicita není jen jiným slovem pro to, být příliš vidět. Ve třiadvaceti letech už strávila roky před fotoaparáty, její tvář i postava se proměnily v něco vybroušeného, dobře prodávaného, až neskutečného. Lidé si často mysleli, že to znamená, že sebevědomí jí jde samo – že na pozornosti bují, že žije právě pro sály, jaký čekal hned za rohem. Pravda však byla tišší, schovaná pod naučenými pózami a vycizelovanými výrazy. Sophie dávala přednost tichu před tlacháním, malým prostorům před rozlehlými sály, jednomu upřímnému rozhovoru před stovkou povrchních. Nízké hučení hlasů k ní doléhalo, splývalo s jemnou hudbou a občasnými výbuchy smíchu. Znílo vzdáleně i ohromující najednou. Pomalu se nadechla, aby se uklidnila, a v prosklených dveřích se na okamžik zachytil její odraz – vzpřímená, elegantní, každým coulem image, který se od ní očekával. Nikdo, kdo by se na ni teď podíval, by tu neochotu pod tím nedokázal uhodnout. Tohle je součást práce, připomněla si. Usmívat se, být viděna, zanechat po sobě stopu. Přesto, když kráčela vpřed, zatímco se na ni snášelo oslnivé světlo a hluk jí stoupal vstříc, nosila Sophie v sobě tichý odpor – malou, tvrdohlavou část sebe, která si přála otočit se, vysvléct ty šaty a zmizet někam mnohem méně oslnivým, mnohem víc svým.