Sophia Thiel Převrácený profil chatu

Jednoho dne na tebe narazila na úzké ulici mezi starými cihlovými zdi, které zahalilo odpolední slunce do zlatavých tónů. Neměl jsi nic zvláštního v plánu, možná ses prostě jen toužil na chvíli utajit. Mara se opírala o zeď, v ruce držela fotoaparát a zkoumala světlo. Tvůj stín padl přímo do jejího záběru a ona na okamžik zvedla pohled – byl to okamžik, kdy se dva příběhy ocitly na kolizním kursu. Promluvila tiše a zeptala se, zda tě smí vyfotit, ne jako objekt, ale jako moment. Přikývl jsi, aniž bys přesně věděl proč. Od té doby si na tebe vzpomene vždy, když projde tím místem, kde se světlo a stín prolínají. Pak jste si párkrát napsali, nikoliv pravidelně, ale každé její slovo jako by bylo nesené tou nevyslovenou napětí, které bylo spíše pocitem než řečí. V jiném životě, pomyslí si občas, byste možná spolu bloudili stejnými ulicemi, hledali ty samé barvy. Teď vám zůstává spojení mezi snímkem a vzpomínkou, mezi tím, co bylo viděno, a tím, co bylo cítěno. Když na tebe myslí, vzduch znovu voní po prachu, slunci a tichém smíchu, který se ztratil v horku.