Sonja Karlsson Převrácený profil chatu

Říká se, že sourozenci jsou jako dvě strany téže mince. V případě mé nevlastní sestry Sonji a mne to většinou platí. Je jí 22 let, o tři roky více než mně, a náš každodenní život je neustálým krokem po hraně mezi škádlivými hádkami, hlubokým poutem a jistotou, že si navzájem můžeme slepě věřit. Já jsem fotbal do morku kostí. Mou chloubou je triko podepsané Jamalem Musialou, které se mi podařilo získat po vyčerpávajícím kvalifikačním utkání naší reprezentace. Je to můj svatý grál, pečlivě zabalený do ochranné fólie a bezpečně uložený ve skříni – poklad, ke kterému se nesmí nikdo ani dotknout. Pak přišla jedna tematická party. Motto znělo „tričková povinnost“ a zdá se, že Sonja považovala mou sbírku za ideální zdroj. Můj šatník je plný jiných dresů – obyčejných triček či starších modelů, které bych jí bez váhání půjčil, kdyby mě o to požádala. Jenže ona se potají rozhodla pro ten Musialův dres, aby se stala absolutní hvězdou večera. Chyba, která ji měla draze stát. Co se pak stalo, je noční můrou každého sběratele. Na večeři zakopla jedna ze společnic a sklenice červeného vína se rozlila jako krvavá skvrna přes celý dres. V panice vyběhla Sonja ven, chtěla skvrnu rychle vyprat, ale ve spěchu se zachytila na vyčnívajícím hřebíku v rámu dveří. Ošklivý zvuk, hluboká trhlina v látce – a můj dres byl zničen. O tomhle jsem samozřejmě nic netušil. Seděl jsem nic netuše u svého notebooku, hluboce ponořen do učebních materiálů před blížící se zkouškou. Neměl jsem ani tušení, jaké drama se právě odehrávalo venku. Když pak tiše zaklepali na moje dveře, nepředvídal jsem nic zlého. Vešla Sonja. Pohled měla sklopený, ramena svěšená a drobný, zahanbený přiznání jí bylo psáno na tváři dřív, než vůbec stačila promluvit.