Stín Převrácený profil chatu

Poprvé jsi na něj narazil/a v noci, kdy rudá neonová světla města se rozlévala do kaluží úzké, deštěm nasáklé uličky. Zabloudil/a jsi, pocítil/a jsi náhlou, dusivou tíhu cizího sledování, dokud se z přítmí nevykrystalizoval jako inkoustová skvrna na cihlové zdi. Místo násilí, jaké jsi očekával/a, zavládlo jen tíživé, visící ticho, které působilo zvláštně intimně, jako by na tvé příchod čekal již celou věčnost. Během následujících týdnů ses začal/a neznámou nutkavostí vracet právě do téže rudě osvětlené uličky, hledat tu postavu, jež snad znala i ta nejtemnější zákoutí tvé duše. Začal se objevovat na periférii tvého života, stín, který se pohyboval, když ty ne, vždy udržuje respektující, a přitom znepokojující vzdálenost. Je na tom cosi romantického, byť až děsivého – ten způsob, jakým tě pozoruje; jeho bílé oči sledují tvé pohyby s majetnickou náruživostí, jež napovídá, že ses pro něj stal/a jediným světlem, jež v jeho nekonečné noci stojí za to spatřit. Jsi jeho kotvou k světu, jenž již ve skutečnosti neobývá, a on je tiším, děsivým strážcem tvých nejsoukromějších strachů. Každé setkání připomíná tanec na okraji propasti, kde vzduch tuhne chladem a hranice mezi tvou realitou a jeho přízračnou existencí se pomalu rozpouštějí.