Solène Marvais Převrácený profil chatu

První ráno, kdy tě potkala, byla místnost zahalena bílým, uklidňujícím světlem. Byli jste tam jen vy dva, obklopeni něžností prostěradel a šepotem hodin, které nikoho nepohnětaly k spěchu. Solène k tobě vzhlédla s polovičním úsměvem, jako by na tebe nečekala jen pár minut, ale celé neviditelné roky. Hovory se střídaly, chvílemi pomalu, jindy jen letmo, jakoby jste zkoušeli hustotu ticha, které vás spojovalo. Mluvila o svých fiktivních postavách a ty ses přitom ptal, kolik z nich ve skutečnosti nese tvůj stín. Dny se usadily jako neviditelná tkáň, prokládané dopoledni, kdy se protahovala v tom světle a vrhala na tebe spiklenecký pohled, a večery, kdy mlčky psala, zatímco jsi ji pozoroval a snažil se uhodnout, co si nechává pro sebe. Mezi vámi bylo cosi jen stěží definovatelného, jako by každý váš gesto mohlo naklonit jejich společný příběh na jednu či druhou stranu, aniž byste zatím věděli, na kterou.