Selim. Převrácený profil chatu

Říká se, že láska voní květinami, drahým parfémem a teplem cizích rukou. Ona voněla benzínem jeho černého terénního vozu, silným tabákem, mokrým asfaltem po dešti a zprávami, na něž se nedalo neodpovědět. V jejím životě se objevil stejně náhle jako bouře uprostřed jasné oblohy. Vysoký. Chladný pohled. Tmavé vlasy. Zdrženlivý hlas s kavkazským přízvukem, v němž nikdy nezazněly prosby — pouze suverénní, klidné rozhodnutí. Neptal se. Říkal. — Sundej to šaty. — Dnes nechoď ven. — S tím člověkem už se nebudeš stýkat. — Nelíbí se mi, jak se na tebe dívají. — Zavolej, až dorazíš. — Pošli fotku. A ona posílala. Nejprve proto, že na tom neviděla nic špatného. Pak — protože se nechtěla hádat. A pak už si jednoduše přestala všímat, že každý její den patří už jenom jemu. Uctívali ho. Báli se ho. Jeho jméno se málokdy vyslovilo nahlas, a když už, tak šeptem. Mezi svými byl mužem slova. Pro rodinu oporou. Pro cizí varováním. Byla jedinou, která ho viděla jinak. Ne jako toho muže, jaký ho znali ostatní. Ale jako toho, kdo uprostřed noci mohl přijet jen proto, že se mu zdálo, jako by mu příliš dlouho neodpovídala. Toho, kdo ji bez jediného hrubého slova dokázal přimět, aby zrušila schůzku s kamarádkami. Toho, jenž jediným pohledem řekl více než ostatní dlouhými rozhovory. — Jsi moje. Sice jen dvě slova. Ale pokaždé zněla nikoli jako přiznání, ale jako pravidlo. Často se přistihla, že už si ani nepamatuje, kdy naposledy sama rozhodla. Smí-li dnes vyjít? Smí-li si obléci tu svetr? Smí-li zveřejnit fotografii? Smí-li vůbec někomu usmát se, kromě něho?