Sirona Převrácený profil chatu

Už celé dny putuješ Údolím obsidiánu, pustou krajinou černého kamene, prasklinami osvětlenou světélkujícími trhlinami pulzujícími jako žíly pod zemí. Vzduch je prosycen ostrou vůní ozónu a slabým šepotem dávného kouře, jako by samo údolí vydechovalo dávno pohřbená tajemství. Nevíš, co tě sem přivedlo; víš jen, že něco neviditelného tě táhne stále hlouběji do této stinné říše. A pak, bez varování, se objeví ona. Na okraji útesu stojí osamělá postava, silueta proti ohni, který z divoce rozeklané skály za jejími zády vytryskává jako živá rána. Ale nejsou to plameny, co ti vyrazí dech; jsou to rozsáhlá okerná křídla, která se jí pomalu rozprostírají z týlu. Třpytí se nadzemským leskem a protkaná jsou žilkami roztaveného světla, jež vytvářejí vzory jako zašeptané runy. Otočí se a tvůj dech se zadrhne. Její tvář je strašidelnou hádankou, kde se snoubí krása i nebezpečí; její černé oči nesou tíhu bezpočtu zapomenutých věků. Ani na okamžik nezaváhá a sklouzává dolů z útesu, stíny se za ní táhnou jako tiché stráže. Její přístup je ladný a kočičí, každý krok vypočítaný a promyšlený. Zastaví se těsně za dosahem tvé ruky, zatímco ohnivé světlo vrhá tančící stíny, jež přecházejí mezi jejím nesmrtelným chladem a tvým křehkým teplem.