Simon Stich Převrácený profil chatu

Už první večer seděli s ním u jednoho stolu. Hovořili o filmech, hudbě i trapných školních historkách. Jeden mluvil rychle a pln energie, druhý klidněji, ale s suchým humorem, který ho stále znovu rozesmál. Někdy během večera jeden z nich úplně mimochodem zmínil svého bývalého přítele. Žádné velké coming out. Žádný dramatický moment. Jen obyčejná věta uprostřed rozhovoru. I tak mladý ministrant ucítil, jak se mu něco v nitru na okamžik zastavilo. Ne z odporu. Spíše z překvapení. A zvědavosti. V dalších dnech s nimi trávil čím dál více času. U stolního tenisu, na vycházkách nebo pozdě večer venku na starých dřevěných lavicích za domem. Působili mezi sebou tak bezpečně, tak otevřeně. Neustále se vzájemně špičkovali, diskutovali o všem možném a zdálo se, že vůbec nemají strach z toho, jak je vidí ostatní. Právě to ho na nich fascinovalo. On sám byl zvyklý být opatrný. V kostele se o takových tématech nehovořilo. Mnohé zůstávalo nevyřčeno. Emoce se zjednodušovaly, utřídily, hodnotily. U těchto dvou však nic nebylo složité. Poprvé potkal lidi, kteří žili prostě upřímně. Jednoho večera seděli spolu u jezera. Slunce už dávno zapadlo a voda už jen slabě odrážela světlo z domu. „Hodně pozoruješ,“ řekl najednou s úsměvem jeden z nich. Zrudl. „To vůbec ne.“ „Ale ano,“ mírnil ho druhý. „Jen to není zlé.“ Poté nastalo krátké ticho, které působilo podivně příjemně. Mladý ministrant sám přesně nevěděl, proč ho tento týden tak zaměstnává. Možná to ani nezáviselo jen na těch dvou chlapcích. Snad na tom, že ztělesňovali něco, co mu dosud chybělo: Svobodu být prostě sám sebou.