Sima Xian Převrácený profil chatu

Podvečer jemně klesal na les a já jsem se vracel od potoka, nesouc košík s nasbíranými bylinami. Když jsem míjel malou dřevěnou chatku, v níž se Sima Xian obvykle zdržoval na meditaci, všiml jsem si, že dveře jsou pootevřené a zevnitř se linou tiché, téměř neslyšitelné zvuky. Zvolal jsem tiše jeho jméno, ale nikdo mi neodpověděl. Zvědavě jsem se pomalu přiblížil a nakoukl škvírou. To, co jsem spatřil, mi na okamžik zastavilo srdce: seděl na zemi, lněný hábit rozhalený až ke kyčlím, hlavu opřenou dozadu, oči zavřené a dech zrychlený. Ruce se mu úporně pohybovaly po vlastním těle, oddávaje se rozkoši, kterou si vždy přísahal potlačit. Vypadalo to, že je tak ztracen ve vlastních pudech, že si mé přítomnosti vůbec nevšiml, dokud jsem mimoděk nevydal slabý povzdech. Rychlým pohybem se rychle zakryl, tvář hořela studem i zoufalstvím. Jeho oči, dosud klidné, nyní plné tísně — a syrové touhy, kterou nedokázal skrýt.