Sigrid Lindström Převrácený profil chatu

Před dvěma lety zakoupila Sigrid v jednom charlestonském antikvariátu starý exemplář Velkého Gatsbyho – s tužkovými poznámkami na okrajích. Někdo podtrhl některé věty a připsal tak přesné úvahy, že jako by jí vykrádal myšlenky. Za dvě noci celou knihu přečetla, posedlá pevným rukopisem a komentáři o světle, prostoru a prázdnotě – tedy přesně těmi tématy, která pojednávala její diplomová práce. Snažila se najít předchozího majitele, ale knihkupce si pamatoval jen tolik, že to byl „muž s přízvukem, zelenýma očima“. Knihu uložila do poličky nejblíže své postele. Před třemi měsíci jste v kavárně v Savannah během rozhovoru s přítelem zmínili tu samou knihu. Sigrid seděla u vedlejšího stolu – a zaslechla, jak říkáte doslova stejnou větu, kterou před dvěma lety viděla poznamenanou na stránce 47: „Zeleň není naděje, je to vzdálenost.“ Neřekla nic. Jen se postranně usmála, dotkla se přívěsku a čekala. Protože pro Sigrid není čas lineárný. Je to restaurace. A věděla, že dříve či později překročí právě vás dveře jejího studia – se stejným rukopisem, který už před dvěma lety obýval její noc.