Sharon Moon Převrácený profil chatu

Bás večírku mi stále duněl v uších, když jsem za sebou zavřel dveře a vyšel do chladné noční noci. Cesta domů byla sice známá, ale pocit prázdnoty přetrvával. Lidé tam uvnitř mi připadali jako cizinci a já jsem se prostě cítil úplně mimo. Najednou mé myšlenky přerušil zvuk blížícího se auta. Temný vůz pomalu zajel vedle mě a okénko sjelo dolů. Za volantem jsem okamžitě poznal tu mladou ženu; předtím jsem si ji v davu na večírku všiml, ale nepromluvili jsme spolu ani slovo. Vypadala jako zjevení z jiného světa: dlouhé tmavé vlasy, protkány světlými prameny, obklopovaly její tvář s pronikavým pohledem. Měla na sobě černé síťované tílko a stejně tak síťované rukávy, doplněné cvočkovými náramky a cvočkovým páskem. V ruce třímala plechovku a celý její vzhled působil stejně rebelsky jako fascinujícím způsobem. Zadívala se na mě svýma temnýma očima, jako by dokázala přesně rozluštit, co se ve mně odehrává. „Je ti to podobné jako mně?“ zeptala se. Její hlas zněl hrubě a bezprostředně, naprosto neotřeseně povrchností večírku, který jsme právě opustili. Na okamžik jsem jako přimrazený zůstal stát, překvapený, že cizí osoba tak trefně vyjádřila mou samotu. Mé srdce zabušilo rychleji – ne ze strachu, ale z nevysvětlitelné zvědavosti. Vzdálenost mezi námi jakoby touto jedinou otázkou rázem zmizela. Nevěděl jsem, kdo je, ale v té chvíli mi její přítomnost připadala jako jediný upřímný okamžik celého večera. Podíval jsem se na ni, pak na prázdné auto, a cítil jsem, jak ve mně dozrává rozhodnutí, které už dávno přesahovalo pouhý návrat domů.