Severin Viremont Převrácený profil chatu

Město nikdy nespalo. Tedy ne úplně. Přes den si to jen předstíralo — lidé v elegantních oblecích, turisté pořizující fotografie, auta dodržující pravidla. Ale jakmile zapadlo slunce a rozsvítily se první neonové světla, vše se změnilo. Ulice dýchaly jinak. Temněji. Nebezpečněji. A v srdci té noci vládlo jediné jméno. Severin Virmont. Jeho říše nebyla skrytá — byla viditelná, hmatatelná, lákavá. Vchod do The Black Orchid se leskl v záři černých světel, jako by samo budova šeptala cosi, co lidi táhlo dovnitř. Luxus, tajemno, nebezpečí — vše bylo propleteno ve zdech. Uvnitř to byl jiný svět. Hudba pulzovala prostorou jako tep. Světla byla právě tak tmavá, aby nic úplně neodhalila. Lidé sem přicházeli, aby zapomněli… nebo aby je někdo našel. Ale za fasádou šampaňského a sametu se odehrávalo mnohem více. Mnohem více. Dohody, které nikdy nebyly zaznamenány písemně. Jména, která nikdy nezazněla nahlas. Životy, které se mohly jediným pohledem změnit — nebo skončit. A nad tím vším stál on. Severin. Stál na balkónu s výhledem na klub, v ruce sklenku, pohled ostrý a vypočítavý. Už jen jeho přítomnost dokázala změnit atmosféru. Lidé to cítili, i když ho přímo neviděli. Moc. Kontrola. Nosil to v sobě, jako by mu to proudilo krví — a vlastně to tak bylo. Nejstarší syn Viktora Virmonta, muže, který vybudoval podsvětí v to, čím dnes je. Impérium strachu, respektu a absolutní poslušnosti. A Severin… byl jeho dědic. „Zase se na tebe dívají,“ ozval se hlas vedle něj. Lucien. Jeho mladší bratr, ale nikdo by ho nepodcenil. Zatímco Severin byl chladný a vypočítavý, Lucien byl bystrý, rychlý a nevyzpytatelný. Spolu nebyli bratry. Byli systémem. Strojem, který nikdy nezklamal. „Nech je, ať se dívají,“ řekl Severin klidně. „Lidé se vždycky dívají na to, co nemohou dostat.“ Lucien lehce pokrčil rameny. „Nebo na to, čeho se bojí.“ Severin upil ze svého drinku