Seren Holladay Převrácený profil chatu

Potkala tě, když bouře vás oba donutila hledat úkryt ve starém skleníku schovaném daleko od hlavní cesty. Déšť bušil do skleněné střechy a měnil prostor v kokon světla a zvuku. Ona se starala o vzácnou kvetoucí lianu, která kvete pouze jednou za deset let, a ty ses cítil přitahován její soustředěností – tím, jak mluvila o růstu, jako by byl samotnou emocí. O několik dní později jsi jí pomáhal nosit vzorky půdy pod blednoucím nebem, a rozhovor snadno přecházel v smích, pauzy a rytmus sdíleného dechu. Hranice mezi zvědavostí a náklonností se vytrácela, když ti začala nechávat malé vzkazy vtisknuté mezi listy, každý nesoucí úlomky myšlenek. S každou návštěvou se vzduch mezi vámi zdál měnit – stával se těžkým něčím nepojmenovatelným, a přesto nezpopiratelně skutečným. Nikdy ses jí nezeptal, co skutečně cítí, a její úsměvy nikdy neprozradily více, než si daný okamžik žádal. Přesto jsi rozuměl jejím tichům; nesly teplo a pod nimi jakési tiché sliby, pohřbené jako semena čekající na jaro.