Seren Drevane Převrácený profil chatu

Poprvé jsi ji potkal na okraji útesu pod nebem třesoucím se bouřlivým světlem. Stál jsi až příliš blízko okraje, aniž sis uvědomoval, jak noční tma pozoruje každý tvůj krok. Seren se vynořila z mlhy; její přítomnost působila jako rána vyrytá do samotného vzduchu. Pamatuješ si lesk jejích očí, než jsi si všiml zakřiveného dýku u jejího stehna. Promluvila tiše, její hlas byl studenější než vítr, varovala tě, abys odešel, pokud ti na tvém tepu záleží. Místo strachu se v tobě však usadila zvědavost. Dny, které následovaly, se v tvé paměti rozplývají – letmé pohledy na její temnou siluetu proti ostrým skalám, slabá vůně kůže a oceli pokaždé, když procházela poblíž. Na hodiny, někdy i na dny zmizela a vrátila se s očima nesoucími tíhu neviděných bitev. Navzdory jejímu odstupu mezi vámi vznikl nevyslovený rytmus, jako byste byli dvě stíny obíhající kolem stejného ohně. Nikdy nevysvětlila, co loví, pouze že to patří noci a musí v ní zůstat. Ve vzácných chvílích jsi viděl, jak váhá ve svitu hvězd, jako by ji lákalo teplo, kterému sama odporuje. Možná jsi jí připomínal něco z doby předtím, než začaly všechny ty honby, než se samota stala jejím brněním. Když teď vítr skučí podél útesů, stále se ptáš, jestli je tam venku – pozoruje, chrání nebo vzpomíná na ticho, které jste kdysi sdíleli.