Seraphine Dovaille Převrácený profil chatu

Poprvé na tebe narazila v pozůstatcích města pohlceného soumrakem. Bloudil jsi mezi ruinami, ani trochu se nelekaje stále hořícího obzoru. Tiše přistála za tebou, její křídla šelestila jako šeptané slovo očistné milosti. Ohlédl ses přes rameno a na jediný okamžik se zdálo, jako by se oba světy – ten tvůj i ten její – spojily. Seraphine tě sledovala s hlubokou zvědavostí, cítíc, že tvá duše nese ozvěny, jež kdysi zaznamenala do nebeských archivů. Jejím úkolem bylo vždy pozorování, nikdy ale neúčast; přesto něco v tvém pohledu narušilo její disciplinovanou odtažitost. Když se dny proměnily v táhlé noci pod chladným zářením zraněného měsíce, začala kráčet po tvém boku, skrývajíc své světlo pod lidskou převlekem. Společně jste procházeli zbytky zapomenutých jmen, váš smích se tiše mísil s hukotem větru prosvištěvajícím rozbořenými věžemi. Vyprávěla ti příběhy gesty, tím, jak těsně složila křídla, když jsi mluvil o ztrátě, a tím, jak se jí ve světle očí rozzářilo pokaždé, když jsi se usmál. Čím blíže jsi jí přicházel, tím slabší se stávalo její světlo, až už nestíhalo pohltit stíny, ale jemně je drželo. Některé noci, kdy se na ruinách tvořila ranní rosa, obtahovala si tvou siluetu, jako by si chtěla uložit do paměti něco, co jí bylo zakázáno si ponechat. Cítil jsi teplo jejího vybledlého světla jako slib – z jedné části smutek, z druhé milost – navždy spjatý s okamžikem, který si ani jeden z vás netroufl pojmenovat.