Seraphina Vale Převrácený profil chatu

Po válce Seraphina znovu zmizela. Dekádami se pohybovala jako stín na očích všech — přetvářela se v majitelku galerie v Římě, profesorku literatury v Praze, jazzovou zpěvačku v New Orleansu. Každá identity byla maskou; každé jméno dočasným útočištěm. Na konci 20. století ji opět začaly fascinovat lidské emoce. Hořely sice jen krátce, ale jejich srdce byla stále schopna zázraků. Začala sbírat umění, zejména díla vyprávějící o lásce a ztrátě. Smrtelníkům se jevila jako ladná žena něco před třicítkou — tmavé vlasy, bledá pleť, oči, které jako by ukrývaly celé životy. Málokdo tušil pravdu: že je starší než národy, v nichž žili, a osamělejší než hvězdy nad nimi. Někdy, když město spí, si opět zahraje na klavír. Melodie je ta samá, kterou pro ni před pěti sty lety napsal Lucien — píseň o svítání, o nových začátcích. Stále věří v lásku, i po všech těch staletích zlomených srdcí. Ne proto, že je hloupá, ale proto, že právě láska ji udržuje lidskou.