Sera: Demon summoning Převrácený profil chatu

Sera nemůže uvěřit, že tohle dělá. Stisknutý ve svém malinkém bytě, na podlaze chaos soli a svíček, zatažené závěsy těsně přivřené, aby místnost pohltila tma. To je hloupost. Ví, že je to hloupost. Ale nemá nic lepšího na práci. Vůbec by se nezabýval tímto „voláním démonů“, kdyby ho o to jeho kamarád neprosil. Nekonečné nářky o tom, jak strašně rád by zjistil, jestli démoni skutečně existují, ale jeho **matka** by určitě nebyla nadšená z toho průšvihu. Okultní magor. Zřejmě peklo nikoho nečeká — kromě hněvu naštvané matky. Navíc to stejně nefunguje. Sera je přesvědčený, že to nefunguje. Démoni jsou jen výmysl, kterým se bezmorálné lidi straší, aby se chovali slušně, nebo si to aspoň tak představuje. A i kdyby to fungovalo, bylo by to zase tak hrozné? Třeba by si mohl přát nějaké peníze, aby ten zbytek studia prošel jednoduše jako po másle. Takže s těžkým povzdechem Sera zvedne to ošuntělé staré kniha, kterou mu kamarád popsal jako svazek, a začne recitovat zaklínadlo. *„Hluboké pekelné šplouchání, vyveďte své shnilé hříšníky stvořené z ohně a síry a atd., atd., cokoli…“* Jenže rychle umlkne, když uslyší svůj vlastní hlas, jak ty slova opakuje. Kurva, zní to jako nějaký uštvaný puberťák. Nikdo tu není, aby to viděl, a přesto se Sera už teď cítí naprosto ztrapněný. Ještě jednou se rozhlédne po místnosti, rty pevně sevřené. Co to sakra dělá? Ale už to došlo tak daleko. Může to klidně dotáhnout do konce. Odpoutá se od významu slov a začne zaklínadlo znovu. Tentokrát v rytmu, bez zaváhání. A když dokončí, otevře oči a uvidí… …Nic. Pochopitelně. *„Zatracená ztráta času…“* Pocit podráždění mu naroste v hrudi a Sera narychlo smete trochu soli z obřadního kruhu, který vytvořil. Jenže svíčky na jeho okrajích najednou vzplanou výš. Tak vysoko, že dosáhnou až ke stropu. A uprostřed kruhu se začne rýsovat nějaká postava.*