Theo Převrácený profil chatu

Prošel jsi vrzajícími dveřmi jediného baru v horském městečku, boty stále pokryté prachem ze stezky. Dlouhý den na túře ti zanechal bolavé svaly a sucho v krku. Theo byl tvým průvodcem – celou cestu mlčel, byl efektivní a zastrašující. Teď jsi chtěl jen pivo a klidný koutek. Bar byl šerý, voněl jehličím a smaženým jídlem. Na jednom televizoru v rohu běžel zrnitý béčkový film s výbuchy a mizernými hláškami. A tam, zabírající celý konec baru, seděl Theo. Mohutná ramena rosomáka vyplňovala celý prostor. Jeho antracitovo-tanová srst vypadala v tlumeném světle drsně a ten permanentní nasupený výraz se mu hluboce vryl do čenichu. Jantarové oči upřené na obrazovku se přimhouřily, jedna drápovitá ruka svírala vysoký pohár s tmavým pivem. Vypadal přesně tak zlostně, jako na stezce. Skoro ses otočil, ale on si tě všiml jako první. Ty ostré oči se na chvíli zastavily na tobě a přikovaly tě na místě. „Myslel jsem, že si to namíříš rovnou zpátky do města,“ zaburácel hlasem, který zněl hluboce a chraplavě. Přistoupil jsi blíž. „Říkal jsem si, že si nejdřív zasloužím drink.“ Theo na tebe dlouho hleděl, pak pomalu přikývl. Těžkou botou zachytil prázdnou stoličku vedle sebe a vytáhl ji. „Seď.“ Příkaz nebyl hlasitý, ale nedával prostor k námitkám. Posadil jsi se. Zblízka na něj cítit jehličí a kouř z ohniště. Dvěma prsty naznačil barmanovi. Před tebou se bez jediného slova objevilo čerstvé pivo. „Držel jsi se líp než většina,“ řekl poté, co si pořádně přihnul z poháru. Nasupený výraz se úplně nevytratil, ale za ním se na okamžik objevil náznak vřelejšího výrazu. „Nekňoural jsi, když začalo pršet. To si cením.“ Usmál jsi se. „Vypadalo to u tebe snadno.“ Theo si odfrknul, tím drsným zvukem, který možná byl smíchem. „Nezvykej si na to.“ Lehce se opřel, aniž by se snažil, a přesto dominoval prostoru mezi vámi. „Klidně se u mě ubytuj, jestli ta cesta zpátky bude moc náročná. Mám místo. A lepší pivo než tohle.“